Lenka Fialová, studentka Univerzity Palackého v Olomouci, si pro svou bakalářskou práci vybrala dílo architekta Rudolfa Bitzana. Dovolujeme si zveřejnit část věnovanou budově, kterou architekt navrhl v roce 1923 pro společnost Nordböhmischen Elektrizitätswerke  (Severočeské elektrárny) v Děčíně-Podmoklech. Celou práci najdete v PDF zde.

Budova Severočeské elektrárny v Děčíně-Podmoklech

Severočeské elektrárny v Děčíně-Podmoklech Budovu Severočeských elektráren v Děčíně řadíme mezi Bitzanovy největší projekty, společně s teplickým divadlem, libereckým krematoriem či synagogou ve Zhořelci.

Tato kancelářská budova však není jediná jeho práce tohoto typu. Již dříve zpracoval návrh obchodního domu Tietz v Düsseldorfu (1907), budovy Obchodní a průmyslové komory v Brně (1907), kde spolupracoval s Hermanem Viehwegerem, polyfunkční dům firmy Möldner & Co. v Jablonecké ulici v Liberci (1911) či úřednický dům firmy Šlechta a syn v Lomnici nad Popelkou (1920).

Nikolaus Pevsner, německý rodák a profesor na britských univerzitách, jenž se zabýval historií evropské architektury, rozděluje ve své knize A History of Building Types administrativní budovy na dva různé typy. První typ se staví pro konkrétní firmu, která zadala zakázku, ten druhý stavitel uzpůsobí pro několik různých společností.

Ve své knize se Pevsner zabývá kancelářskými budovami společně se sklady, což se může zdát jako zvláštní spojení, avšak první kancelářské prostory v 19. století se objevovaly právě ve skladištních budovách, jež se nacházely například v okolí londýnských doků či v Berlíně. Sklady tedy sloužily svému původnímu účelu a zároveň jako zázemí pro obchod, někdy i jako obydlí pro zaměstnance a obchodníky. Za administrativní budovy lze totiž považovat každou budovu, kde sídlí administrativní pracovníci, ať už jde o magistrát města či obchodníky. Někteří proto považují obecní úřady v Antverpách a Amsterodamu z 16. a 17. století za formu kancelářských budov. Florentské uffizi zase propůjčily angličtině název pro kancelář „office“, jejich vznik datujeme do let 1561-1574.

Klasické kancelářské budovy, jak je známe dnes, opisují model započatý v 19. století. Administrativní budovy rozdělujeme podle jejich účelu nebo formy. Stejně jako Pevsner je můžeme dělit na budovy jednoúčelové, které patří pouze jednomu podniku, a víceúčelové, sloužící dvěma a více podnikům, které majitel podnikateli pronajímá, proto se tyto víceúčelové budovy mohou nazývat i pronajímatelné. Dále rozlišujeme podniky čisté, zabývající se v rámci budovy stejnou či podobnou činností, a smíšené, kdy se činnost podniků v budově zcela liší.

Samostatnou kategorii si jistě zaslouží budovy veřejné správy, kam spadají ministerstva, magistráty nebo soudy. Dále také pošty, peněžní ústavy, telekomunikace a budovy vědeckých organizací. Vzhled kancelářské budovy, stejně tak jako každé jiné, závisí na konkrétním architektonickém návrhu. Všímáme si pak počtu traktů a dělíme je tedy na jednotrakt, dvoutrakt, trojtrakt a tak dále. Liší se uspořádáním pracovních míst, kdy například v dvojtraktu nejčastěji vidíme buňkový systém. Zajímavé je také pojmenování budov podle písmen latinské abecedy, která připomínají tvar půdorysu.

Česká technická norma popisuje několik typů pracovišť, kde lze vykonávat administrativní činnost. Jde o buňkovou kancelář, velkoprostorovou, kombinovanou nebo flexibilní. U každé z nich jsou potom udány plošné nároky, doporučená světlá výška, rozsah jednacích a shromažďovacích prostorů a počty hygienických zařízení.

Jak jsem předznamenala, počátky kancelářských budov nalezneme v Anglii, mezi první takové jistě patří londýnská County Fire Office z roku 1819 podle návrhu Roberta Abrahama nebo stavba Milne Buildings v Manchestru od neznámého architekta.

Největší budovu 19. století, Watts, projektoval v roce 1851 Travis Mangnall, sahá do výšky 100 stop a šířky 300 stop.101 Tyto stavby patří do kategorie budov projektovaných pro konkrétní firmu. Od roku 1850 se však začínají objevovat i budovy k pronájmu, jak uvedl Edward I'Anson v časopisu RIBA roku 1864. K prvním se pravděpodobně řadí několik budov na Clement Lane z doby kolem roku 1823, projektoval je architekt Charles Voysey.

V polovině 19. století nastala nová éra architektury výškových budov. Příčinou bylo použití kovu a litiny. James Bogardus, vynálezce strojů na rytiny, představil příklady litinové architektury poprvé u svého návrhu již z let 1848-1849. Ukázkovým příkladem použití litiny jsou Bogardovy budovy pro Harper's z roku 1854 či Badgerovy Gilory Buildings z roku 1854. Později se v Americe staly železné fasády populární po celé zemi.

Současně s železnou fasádou se začal kov používat i v interiéru, především litinové sloupy. Ty však známe již z georgiánské doby. V kancelářích a průmyslových budovách se tedy objevují kovové sloupy a nosníky čím dál častěji, což potvrzují stavby Home Insurance Building (1883- 1885) Williama Le Barona Jenneyho či Tacoma Building (1886-1889) od dvojice Holabird & Roche, které společně zdobí chicagské ulice.104 V českém prostředí patří k nejvýraznějším administrativním stavbám první poloviny 20. století zajisté budova ředitelství Baťových závodů ve Zlíně od architekta Vladimíra Karfíka, jejíž výstavba proběhla mezi lety 1936-1938, avšak za vrchol funkcionalistické meziválečné architektury se považuje první pražská výšková budova dřívějšího Všeobecného penzijního ústavu z let 1929-1934 (dnes Dům odborových svazů), kterou navrhli Josef Havlíček a Karel Honzík.

Rudolf Bitzan se těmto výškovým budovám nejvíce přiblížil svou zakázkou pro společnost Nordböhmische Elektrizitätswerke GmbH – Severočeské elektrárny v Děčíně-Podmoklech (1921- 1923). [22, 23] Své sídlo si nechala v roce 1924 postavit společnost Nordböhmischen Elektrizitätswerke A.- G. v děčínské městské části Podmokly, v bezprostřední blízkosti nádraží na Teplické ulici. Tato čtyřpatrová budova sloužila a dodnes slouží jako zázemí pro administrativní pracovníky či ředitelství. Podrobný popis stavby vyšel roku 1925, tedy hned rok po výstavbě, v německém architektonickém časopisu Deutsche Bauzeitung, jehož vydavatelem byl profesor Erich Blunck a redaktorem Fritz Eiselen. Z jejich článku jsem získala veškeré informace o vnitřním uspořádání budovy, použitých materiálech a technickém vybavení.

Výstavba budovy byla podnícena potřebou získat dostatečné prostory pro správní kanceláře, údržbu, sklad, garáže a vlastní provoz společnosti. Celý komplex připomíná půdorysem písmeno „U“. Rozdělit jej můžeme na správní budovu, ta je obdélného půdorysu, a zadní budovu se sklady. Propojuje je boční stavba s velkým dvorem a vjezdem z přilehlé uličky. Hlavní budovu tvoří sklep, tři patra a podkroví. V suterénu se nacházely byty správce a topiče, archiv, kotelny, prádelna a další nezbytné hospodářské místnosti či zázemí pro elektrická zařízení.

Při pohledu z Teplické ulice vidíme uprostřed průčelí hlavní vchod, tím se dostaneme do vstupní haly, ze které vede tříramenné schodiště až do třetího patra. V tomto patře se nacházely zejména technické kanceláře, pokladna, obchodní kancelář, kancelář závodní inspekce a telefonní centrála. V prvním patře najdeme kancelář ředitele se zasedacím sálem, další místnosti sloužily jako kanceláře technickým a právním tajemníkům, písárna či registratura. Ve druhém patře sídlilo obchodní oddělení společnosti. Na těchto patrech s kancelářemi se nacházejí také toalety a šatny.

Ve druhém patře bychom mohli nalézt dva prostorné ředitelské byty, z nichž se dá soukromým schodištěm dostat do dalších obytných prostor, do prádelny a do půdních prostor. Toto podkrovní patro pojímá dva byty s koupelnami pro ubytování obchodních partnerů či jiných oficiálních návštěv. V podkroví se kromě toho nacházela zvláštní místnost pro rozvod elektrického osvětlení, které bylo vedeno ve všech poschodích a také u vchodu na ulici.

Přízemí a první patro boční budovy sloužilo jako skladové místnosti, do druhého a třetího patra projektant umístil kalibrovací stanici. Studie uvádí, že všechna patra jsou navzájem propojena schodištěm a výtahem, ve výpisu z katastru nemovitostí je však uvedeno, že budova výtahem nedisponuje.108 Sklep zadní budovy architekt navrhl jako zázemí pro údržbu a garážové prostory pro pět automobilů. V obou vyšších patrech se nacházejí další obytné prostory, tentokrát pro závodního inspektora, montéry a řidiče. Zajímavé je také využití podzemních prostor dvora, byla zde zřízená ohnivzdorná místnost chráněná i proti explozím a skrývající benzinovou přečerpávací linku.

Budovu postavili z cihlového zdiva, všechny stropy i zdi boční a zadní budovy jsou až k základům železobetonové. Hlavní i zadní budovu zastřešuje prejzová krytina. Střecha boční budovy má podobu střešní zahrady a sousedí s jedním ředitelským bytem. Všechny fasády včetně protipožární zdi jsou omítnuté terranovou, podezdívka a střední část hlavní budovy s portálem pokrývá lasturové vápno. Veškeré okapy, odpadní roury i ploché krytiny jsou měděné. Podlahy v kancelářích jsou xylolitové, v obytných místnostech se nacházejí parkety, ředitelské místnosti mají filcové obložení. Schodiště jsou granitová, veřejné chodby mají teracovou podlahu.

Budova disponuje moderním elektrickým zařízením potřebným pro osvětlení, telefony, elektrické hodiny a další přístroje. Ve skladu se nacházely hadicové hydranty a v kalibrační místnosti moderní automatické požární hlásiče. K vytápění hlavní budovy slouží topení s horkou vodou, zadní budova disponuje kamny, ostatní části vytápí pára.

Stavbu podle Bitzanova návrhu na místě vedl architekt Schadow, sochy vytvořil sochař Türke z Drážďan, malby v interiéru byly provedeny podle skic drážďanského profesora Baranowského. Celkově lze říct, že jednoduchost a zároveň vznešenost budovy zvenčí má reprezentovat hospodářský význam majitele stejně tak jako účelnost správní budovy. Prostřednictvím mohutné a jednoduché podezdívky je vyvážen silný sklon ulice. Široké sloupy člení a oživují dlouhé průčelí budovy. Tyto sloupy naznačují umístění úředních prostor, římsa pak odděluje obytnou část od kancelářské. Hlavní vchod, soustředěný doprostřed průčelí, je celkovou ozdobou této stavby, což působí oproti vrchní části budovy ještě silnějším 

Z ulice stavba působí velice zdobně a svou monumentalitou dominuje ulici. Bitzanův rukopis se v porovnání se stavbami z období před 1. světovou válkou nijak výrazně nezměnil. Vrátíme-li se zpět k jeho vilám na Liberecku, uvidíme stejné prvky. Na hlavním průčelí ve výšce druhého a třetího patra se stejně jako v případě Glückovy vily střídají pilastry s drobnými plastikami. Dalším společným prvkem je spodní římsa oddělující sklepní prostory s půlkruhovými okny. I přes tyto podobnosti můžeme vidět, že architekt upouští od historismu a přiklání se k modernímu stylu 20. a 30. let – art deco. Příkladem tohoto stylu u nás je například pražský hotel Alcron od architekta Aloise Krofty. Fasády obou staveb jsou si na první pohled velmi podobné.

Art-deco se v našem prostředí rozvinulo v rondokubismus, v tomto stylu se u nás nachází další kancelářská budova ze stejného roku jako Severočeské elektrárny, je jí palác Adria postavený podle návrhu Josefa Zascheho ve spolupráci s Pavlem Janákem. Tato budova je v porovnání s Bitzanovou stavbou výrazněji dekorována. Po druhé světové válce byla společnost NWE GbmH zrušena, budova však sloužila stále stejnému účelu, a to jako sídlo elektrárenské společnosti. V současnosti je majitelem stavby i okolních pozemků společnost ČEZ a budovu využívá pro své distribuční oddělení.