Jednoduchý tvar krychle je základem modernistické vily, kterou si nechal roku 1925 postavit varnsdorfský továrník Arno Plauert. Svým vkusem předběhl dobu. Ale to nebylo u tak prozíravého podnikatele nijak překvapivé. Kdyby neuměl předvídat nové trendy, těžko by vybudoval největší a nejmodernější továrnu na obráběcí stroje v Rakousko-Uhersku, předchůdce dnešního podniku TOS Varnsdorf.

Klenot mezi halami

Továrníkova rezidence stojí přímo v průmyslovém areálu staré „tosky“. Fasády sousedících tovární hal jsou paradoxně zdobnější než vlastní vila. I přes vnější strohost však z domu vyzařuje noblesa. Působivý výraz dal stavbě do vínku nejznámější severočeský architekt meziválečného období Hans Richter. Architekt provozoval svou kancelář v Drážďanech a továrník Plauert byl prvním, kdo dal mladému nekonformnímu tvůrci příležitost zhmotnit jeho moderní vize v rodných severních Čechách.

Rudý Plauert

Arno Plauert pocházel z Drážďan a do Varnsdorfu se přistěhoval jako dvacetiletý na konci 19. století. Do českých zemí ho přilákala nabídka stát se spolumajitelem „Severočeské továrny na obráběcí stroje Otto Petshke“. To byla úspěšná varnsdorfská firma, ale až vstupem ambiciosního německého podnikatele zahájila cestu ke světové špičce. Mladík roku 1903 společnost zcela ovládl a přejmenoval na „Arno Plauert, továrna na stroje“. Ve výrobním sortimentu dominovaly soustruhy, vrtačky, hoblovky. Jejich odbyt stále stoupal. Sebevědomý továrník dokonce rozjel konstrukci vlastních automobilů, a kdyby měl více zkušeností a silnější kapitál, mohla dnes patřit mezi světové automobilové značky i značka Plauert. Až na krátkou a opět neúspěšnou epizodu s dieselovými motory se varnsdorfská strojírna poté zaměřila výhradně na obráběcí stroje. Tady byla pozice firmy neotřesitelná. Vzpamatovala se i z rozpadu rakousko-uherských trhů po vzniku Československa. Aby majitel firmu udržel v těžkých dobách, neváhal propustit sto svých dělníků, kteří se odvážili roku 1921 organizovat v jeho podniku stávku za zvýšení mezd. Za světové krize roku 1930 pro změnu zase přijal půjčku na nutnou modernizaci provozů od odborářského Svazu kovorolníků. Za to musel splnit řadu odborářských požadavků a mezi kolegy kapitalisty si vysloužil nelichotivou přezdívku „Rudý Plauert“, jak uvádí kniha o dějinách Varnsdorfu. Proslulý továrník zemřel roku 1937.

První ze čtyř

Reprezentační rodinné sídlo si Arno Plauert nechal vystavět po té, co se jeho firma vzpamatovala z poválečné krize a rychle rostl její export. Bylo to roku 1925. Obrátil se na začínající architekta Hanse Richtera, zřejmě na základě kontaktů, které měl v rodných Drážďanech. „Richterovy obytné domy se vyznačovaly vznešenou jednoduchostí a drsností,“ tak specifikoval práci výrazného tvůrce mnichovský časopis pro architekty, který roku 1967 otiskl Richterův životopis. Mezi příklady jeho ranných realizací zmiňuje právě Plauertovu vilu. Vyzdvihuje vysuté „límce“ její takřka ploché střechy, prostotu základních tvarů. Odborná veřejnost zná čtyři vily, které tento autor navrhl pro severní Čechy, zbylé tři stojí v Ústí Hellerova vila v Krásné Lípě Palmeho vila a ve Varnsdorfu Eltisova vila. Architektonický počin, kterým se Richter zapsal do učebnic architektury, pak najdeme v jeho domovských Drážďanech. Jde o moderní sídliště Trachau z přelomu 20. a 30. let. Po nástupu nacistů k moci však byla avantgardní architekti typu Richtera v nepřízni, většinou emigrovali. Richter zůstal, ale k větším zakázkám se nedostal.

Citlivá rekonstrukce

Plauertova vila se na konci 20. století dočkala citlivé rekonstrukce od současných majitelů - firmy Retos. Stavba ukazuje do ulice své nejpestřejší průčelí s prosklenou verandou hlavního vchodu a s vyvýšenou terasou s širokým proskleným vchodem, který ústí přímo do přijímacího salonu. Pod terasou dodnes dokonce stojí dva mohutné kamenné květináče navržené Richterem jako jediná vnější „ozdoba“ domu. Původní zasklení verandy jemnými kovovými profily už bohužel nahradily masivní plastové rámy, ale je to naštěstí jediný plast v celé vile. První, co na verandě návštěvníka přivítá, je obráběcí stroj z roku 1937 varnsdorfské provenience. Firma Retos historicky výrobek koupila a zrenovovala jako památku na Plauertovu éru. Aby se stroj do prostoru vešel, muselo se jedno z oken verandy nechat vyrobit vyboulené.

Detaily prozrazují tvůce

Už originalita designu vchodových dveří prozrazuje, že vstupujeme do mimořádného domu. V předsíni najdeme řadu praktických vestavěných skříní. Architekt věnoval pozornost i tak podřadnému prostoru, jako je šatna, kterou decentně ozdobil dřevěnými lištami. Centrální prostor tvoří schodišťová hala. Je až po strop obložená tmavým dřevem, ve stejné barvě jako všechny dveře. Ozdobu haly tvoří kryt na radiátor s typicky richterovskou kovovou mřížkou. V přijímacím salonu i dnešní majitel továrny zde vítá obchodní partnery. Zásluhou prosklených dveří na terasu je to nejvzdušnější místnost ve vile. Strop zdobí jemný štukový geometrický obrazec. Ve stěnách jsou zabudované výklenky s radiátory. Prostřednictvím dva metrů širokých zašupovacích dveří lze salon otevřít do sousedních pokojů. Dnes složí všechny jako kanceláře. V někdejší jídelně úřaduje ředitel. Vzhled ředitelny mu zpestřuje štuk v podobě šachovnice. Svým způsobem jsou ozdobou všech místností i původní dveře a okna s originálními klikami. „Na tom jsem velmi lpěl, všechny dveře a okna jsem nechal zrestaurovat, bohužel už někde byly osazené i panelákové dveře. Ty jsem nechal vyměnit za dřevěné v duchu těch původních,“ vyzdvihl původní prvky majitel podniku Jan Müller.

Štuková výzdoba

Do patra vede dřevěné stáčené schodiště s působivým zábradlím v podobě rozvlněné sítě. Prostor osvětluje trojice vysokých oken, k jejich čištění se musí budovat zvláštní lešení. Hala v prvním patře je praktičtěji zařízená. Postrádá dřevěné obložení a tím je světlejší. Kryty radiátorů zároveň slouží jako vestavěné skřínky. Najdeme tu opět decentní štukovou výzdobu stropů, jako v někdejší místnosti pro snídaně, kde se protínají tenké sádrové linky a tvoří soustavu různě velikých kosočtverců. Původní ložnice dětí, Plauert měl dva syny, a ložnice pro hosty, ústí na velký balkon nad prosklenou terasou. Kvůli nízkému sklonu střechy je větší část půdy využitelná pouze pro skladování. Široký vikýř odvráceny do dvora vytváří v podkroví jediný útulný pokojík, v němž dříve bydlela služka. Sklep sloužil a slouží jako technické a skladovací prostory.

Nerealizované paravany

Protože vila stojí v továrním areálu, má poměrně stísněnou parcelu. Aby architekt zajistil továrníkovi soukromí, navrhoval oddělit menší zahradu od továrních objektů dlouhou zajímavě pojatou dřevěnou stěnou. S tím ale Plauert nesouhlasil a problém řešil živými ploty. Nerealizovanou stěnu pak architekt ve velké míře využil na vile v Krásné Lípě. Dnes je prostor zahrady otevřený a živé ploty vydělují jen prostor kamenné terasy.

Nepřátelský majetek

Po smrti Arno Plauerta převzali jeho podnik synové Johann Arno a Max. Dál zvyšovali produkci a postavili zcela nový areál firmy, zaměstnávali 570 dělníků. Okupace pohraničí přinesla podnikatelům další zvýšení zakázek německé zbrojení. V plánu bylo zdvojnásobení velikosti podniku, ale k tomu už kvůli válečným hospodářským těžkostem nedošlo. Po osvobození československý stát zkonfiskoval podnik i vilu jako nepřátelský majetek a Plauertovi syny vykázal z republiky. Vila se stala kancelářemi a bytem ředitele národního podniku TOS, Továrny obráběcích strojů. Firma dál prosperovala, vyvážela do 15 zemí světa.

Vila dětem

V roce 1952 podnik řešil problém mateřské školy pro 51 dětí svých zaměstnankyň. Plauertova vila se zdála velmi vhodná, byla hned v areálu podniku a vyžadovala minimální úpravy. K přestavbě podnik přistoupil až roku 1965. Z někdejšího přijímacího salonu se stala herna, z pokoje pro hosty přebalovna. Došlo i na zastřešení balkonu, kde vznikla další krytá terasa jako letní lehárna pro děti. Na zahradě kolem domu vyrostly houpačky a prolézačky. Podle technického popisu se přistupovalo k rekonstrukci na svou dobu poměrně citlivě. Např. demontované dřevěné obložení z bouraných ploch se osazovalo na jiná místa. „Záchodové mísy, dřezy a vany se odborně demontují a uskladní na vykázané místo,“ nařizuje dobová zpráva, jak naložit s luxusním zařízením koupelen. Jestli se tak dělo i v praxi, je otázkou. V rámci rekonstrukce bohužel zmizela také většina vnitřního zařízení vily včetně originálních osvětlovacích těles, které nesplňovaly normy a nahradila je zářivková tělesa.

Pět let chátrání

Vila sloužila jako jesle do konce 80. let 20. století. Mezitím změnila několikrát majitele. V rámci přesunu majetku v socialistickém vlastnictví TOS budovu bezplatně převedl na město, a to ji zase převedlo do podniku Velvety. Po roce 1990 zůstala vila prázdná a pět let chátrala. Pak ji koupil od Velvety Retos a tím opět scelil vilu s továrním areálem starého Plauertova podniku.

(Rozšířená verze článku publikovaného v severočeské příloze MF DNES, 2007)